Slovinsko jsem měla na seznamu už dlouho. Letos jsme tam ale zamířili naprosto neplánovaně, hned první týden v červenci. Bála jsem se velkého množství turistů a celkem oprávněně. Některá místa jsme tedy z itineráře úplně vynechali a našli si taková, kde jsme byli skoro sami. Slovinsko je nádherná země, kam se určitě vrátíme. A co jsme viděli? 

Náš původní plán byl udělat po Slovinsku menší trip. Na 5 nocí jsme měli apartmán Planika v Bohinjské Bistrici, pak jsme se chtěli autovlakem přesunout do kempu v Bovci. Během několika dnů jsme ale zjistili, že okolo Bohinju je toho k vidění tolik krásného, a bylo nám líto odjíždět. A tak jsme na zbytek pobytu zakempili v kempu Danica, a rozhodli se, že spodní část země necháme na jindy. Kemp rozhodně můžu doporučit, je prostorný, teče tu řeka, vše čisté, ale chce to v sezóně rezervaci. My měli štěstí na pár volných stanových míst. 

Co se týče výletů, pomohly mi blogy Birdies.cz a Blog zrzky, které mají články pěkně zpracované. Inspiraci jsem čerpala (a snad i naoplátku přispěla) ve FB skupině Objevuj Slovinsko. Na Instagramu mě inspirovali @cestujeme_po_evropě. Pár praktických informací, které jsme během pobytu posbírali:

• Automaty na parkovištích nevrací.

• Ceny potravin jsou plus mínus stejné jako u nás.

• Slovinci jsou velmi milí.

• Češtinu slyšíte na každém kroku.

• Při projíždění Bledu kdykoli přes den se obrňte trpělivostí, je to o nervy.

• Pro malé děti tu není ani zdaleka vyžití jako v Rakousku, s návštěvou bych čekala, až nebudou preferovat hřišťátka.

• Hory jsou též hůře dostupné než v Rakousku, lanovky nečekejte, vím o třech – Vogel, Velká Planina a Soriška.

• V Bovci je český camp, bohužel jsme neměli možnost nakonec tu pobýt, ale máme v plánu.

• Karavanken tunel jsme objížděli přes Wurzernpass, hezká vyhlídková jízda.

Tahle místa asi netřeba představovat, protože patří k těm známým. Kranjská Gora je vstupní branou do Triglavského národního parku. My ji letos pouze projížděli, ale ty štíty okolo pozorovat, to byla nádhera. Hned první zastávka při cestě do apartmánu vedla k jezeru Jasna. 

U jezera najdete hned několik parkovišť, všechna placená. Jezera jsou tu vlastně 2, s nádherně čistou, ale studenou vodou. Koupání otužilců možné. Nás víc než jezera zaujala řeka, která tudy teče. Děti si u ní hrály snad hodinu a my se kochali pohledem na hory. Nádhera. 

Rezervace Zelenci leží jen kousek odtud a je to spíše malá zastávka, než větší výlet. Ovšem stojí za to. Jezírko se smaragdově zelenou vodou plnou vývěv, dřevěné chodníčky, nádherné horské štíty…vypadá to na fotkách kýčovitě, ale ono to tu tak krásné opravdu je. Vyrazte sem ale buď ráno nebo večer, tady se davům není moc kam vyhnout. Parkoviště bylo výjimečně neplacené. Dostanete se sem i s kočárkem.

Největší jezero Slovinska je nádherné. Na rozdíl od Bledu (které jsme jen míjeli) tu nenajdete žádné hotely ani davy. Jezero je obklopeno horami. Můžete se tu koupat (a najdete si tu spoustu plážiček, kde budete mít klid), půjčit loď, paddle board, projet se panoramatickou lodí, můžete chodit na výlety okolo, vylézt na některou z vyhlídek, jezdit na kole, zalézt si na skále, zkrátka, tady se nudit nikdo nebude.

Pokud se budete chystat do této oblasti, doporučuji prozkoumat Bohinj Card, slevovou kartu, se kterou můžete dost ušetřit. My ji neměli, a dost zaplakali. Je na 3, 5 nebo 10 dnů. Najdete v ní slevy na vstupném a parkovném.

Jezero je chladnější než Bled, což nám vůbec nevadilo. Doporučuji ale boty do vody, protože dno je kamenité. Nám se tu velmi osvědčili ponožkoboty Skinners. Jezdili jsme do vesničky Ribčev Laz, kterou jsme měli nejblíže a trávili tu skoro každý podvečer po výletech.

Vodopád Peričnik jsem měla na seznamu jako výlet, na který prostě musím. Cesta nám sem trvala sice skoro hodinu, ale stálo to za to. 

Vodopád najdete kousek od obce Mojstrana, což je jedno z výchozích míst turistů mířících na Triglav. Pozor – mapy nás letos vedly úplně jinam, než kde se vodopád nachází, museli jsme si trasu hodně načíst. Parkovišť najdete cestou více, nám se podařilo zastavit na tom nejblíže vodopádu, Koča pri Peričniku. Opět se platí. Míst tu ale moc není. 

K samotnému vodopádu je to 100 výškových metrů pořádným terénem, takže kvalitní boty s sebou. A taky něco nepromokavého, jinak odsud odejdete zmáčení. 

Od této spodní části vodopádu se můžete jít podívat ještě výš, na horní část, ale nám už se s davem pokračovat nechtělo. Místo toho jsme sedli do auta a popojeli dál.

Původním cílem byl malý okruh od Aljažev Dom s výhledem na Triglav a ostatní kopce. Jenže cestou jsme objevili malé neplacené parkoviště u cesty a poslední místo, které jsme chtěli využít. A vydali se pěšky po červené, brodem přes říčku. Z té nás vrátila jiná turistka, že neprostupno. Nad námi se začaly honit mraky.

Došli jsme tedy k chatě, dali si něco dobrého, pokochali se tím, co bylo ještě vidět, potvrdili si s obsluhou, že do hodiny začne smršť a zamířili zpět k autu. Nebe vypadalo místy hrozivě, ale dole z toho nakonec nebylo nic. Holt příště. Tady v horách s námi bylo minimum turistů, nepočítám ty, kteří mířili dolů z Triglavu.

Jediný den, kdy hlásili od rána azuro bez deště jsem zavelela, že konečně jdeme na kopec. Ale kam, aby to nebylo moc těžké? Přiznám se, že Slovinské hory mi zatím moc kids friendly nepřijdou, ale takový Lajnar a Možič, ty jsou skvělé. A od Bohinjské Bistrice vzdálené asi jen 20 minut. Informace o tom, že jsou tam zbytky hraničního opevnění, tunely, bunkry, způsobily, že děti šlapaly jak hodinky 🙂

Dojeli jsme na Soriška Planina a tady nechali auto. Na Lajnar vás v sezóně doveze i sedačková lanovka, ale sledujte web, nejezdí denně. My štěstí neměli. Lajnar jsme vynechali, že ho dáme cestou zpět a vyrazili rovnou na Možič. Je to taková slovinská Sněžka s výškou 1603 metrů. A cesta mi připomínala krkonošské Kozí hřbety. Nádherná cesta, nijak náročná a ty výhledy (a prolézání tunelů, bunříků).

Ačkoli na fotkách je azuro, nahoře fučelo a cestou zpět nás začaly honit mraky. Oželeli jsme tedy Lajnar (a je to škoda, protože tam je další bunkr) a mazali dolů. Tahle túra měla asi 7 km a převýšení cca 450 metrů. 

Krásná a nenáročná soutěska, která začíná za obcí Stará Fužina (která je mimochodem taky nádherná). Do soutěsky se platí vstup (pouze hotově), stejně jako parkovné (lze i kartou v automatu). Tady myslím platí zmiňovaná Bohinjská karta. Soutěska není sjízdná s kočárkem.

Do soutěsky míří velké množství lidí, ačkoli jsme tu byly v 10 dopoledne, už s námi šel štrůdl. Ale i tak to za to stálo. Na mnoha místech můžete k vodě, takže náhradní oblečení dětem s sebou 🙂 Skalní útvary, které tu voda vymlela, jsou úžasné.

Místo, kde se zastavil čas. A nebýt sem tam auta stojícího u chaloupky, opravdu si myslíte, že jste se ocitli v jiném století. Ten klid, ten vás tam dostane. Když budete mít štěstí, můžete si u místních zakoupit i tradiční sýr. Planina Zajamniki byla rozhodně jeden z TOP výletů, který jsme absolvovali (když pominu strach z medvědů, kteří tu kolem podle info cedule u výchozího bodu, žijí).

Na planinu se nejsnáze vydáte z Rudno Pojle, kde je velký biatlonový stadion. Vyplatí se mít offline mapy, protože značení spíš není, než je. Do cíle dojdete po cca 4,5 km celkem nenáročné chůze, trasa vede zčásti po silnici, zčásti přes pastviny a les. Potkáte tu minimum lidí, společnost vám budou dělat spíš krávy 🙂 S kočárkem se sem dostanete taky, ale cesta bude delší, povede celou dobu po zpevněných cestách.

Poslední výlet se nám poněkud prodražil. Původní plán byl dojet do Staré Fužiny, pěšky vylézt na Kosijev Dom na Vogarju, pokochat se jezerem a odpočívat. Zaparkovali jsme stejně, jako při výletu na Korita Mostnice a vyrazili. Jenže – slunce peklo pekelně, venku asi 34 stupňů, cesta dlouhá a asfalt. A tak jsme plány přehodnotili. 

Vyjeli jsme až na planinu Blato (pozor, platí se mýtné 20 Euro). Cesta prověří váš žaludek, doporučuji nedívat se dolů. Cesta je uzounká, příště bych raději využila kyvadlový bus, který tu pendluje. Parkoviště jsou navíc brzo plná, protože planina je výchozím místem pro mnoho túr v Triglavském národním parku. Je tu ale nádherně, a dá se tu dokonce ubytovat, bavili jsme se s místní paní, co tu na domečky dohlíží. 

Plán vyrazit odsud na Planinu pri Jezeru vzal ale také za své po menším karambolu dětí. 

A tak jsme to otočili, sjeli na parkoviště u Vogaru a vyrazili na vyhlídku na jezero. Kraťounkou procházkou. Závěrečný výlet byl tedy mega drahý, ale ten výhled stál za to.