Sny. Každý pravděpodobně nějaké máme. Někdo za nimi jde cílevědomě, jiný opatrně. Další z nás zůstanou ve fázi snění – ať už je důvodem strach, okolnosti, nastavení mysli či cokoli jiného. A někdy se svým snům (i sobě) ztratíme. Vlivem každodenního shonu velmi snadno zapomeneme, že jsme nějaké měli.
Stává se to asi víc nám, ženám, zejména v době, kdy se z nás stanou mámy. Najednou naše dřívější touhy překřičí hlas a potřeby nového člena rodiny, který se dožaduje naší 100% pozornosti. A je myslím úplně v pořádku, že to tak nějakou dobu je.
Jenže někdy se může stát, že jsme doma 5, 7, 10 let, točíme se kolem rodiny, práce, povinností a na sebe zapomeneme. Na to, kým jsme byly, co jsme měly rády, kterým směrem jsme chtěly jít. Co nás dělalo námi. Co jsme dělaly pořád dokola s energií a chutí.
A ono nás to postupem času, jak dítka odrůstají a potřebují nás méně, dožene. Pomalu. Někdy trvá, než si toho všimneme. Najednou cítíme vnitřní neklid, neurčitou nespokojenost, kterou neumíme pojmenovat, napětí, úzkosti. Pocit, že nám něco chybí a zároveň výčitky, že přeci toho máme dost, tak jak bychom mohli být nespokojené…
V lepším případě si brzy uvědomíme, co nám schází. Jindy nám s tím musí někdo pomoct. Je to asi jedno, zásadní je, že sny a sebe opět objevíme.
Tohle je moje téma posledních několik měsíců. Konečně jsem našla odvahu přiznat si, že jsem se na mateřské zacyklila mezi rodičovské povinnosti a to, co jsem milovala, jsem hodně vypustila. Moje sny se vždycky týkaly cestování, hudby, hor, přírody. Zčásti jsem si je splnila dvěma knihami, protože v nich jsem skloubila vše včetně lásky k psaní. Spousta z nich ale je zašoupnutá hluboko v šuplíku a přes různý balast se k nim postupně propracovávám.
V posledních týdnech se odehrálo víc na sobě nezávislých situací, které mě probudily. Setkání s velmi zajímavými lidmi, nález starých fotoalb a nástěnek přání, věnování do knížky, které znělo Následuj své sny, naprosto fantastický podcast Plný kecky, jehož díl o snech vyšel týden poté, co jsem tenhle článek napsala do svýho šuplíkovýho sešitu…Nemyslím, že by to byla náhoda.
Někdy se naše sny nepotkávají s představou našich nejbližších a asi může být hodně těžké vybalancovat a vykomunikovat tu hranici, kdy to ještě bude Fajn, máma si jede dobít baterky a kdy už Nejsi náhodou sobec, když nás zase necháváš samotný? Sama ji hledám, ke spokojenosti nás všech.
Doba je rychlá, jakkoli je to klišé – a zpomalit, vrátit se do offline života, uvědomit si, že něco s námi není úplně OK, nemusí být snadné. Ale stojí to za to. Jak se teď často skloňuje v online světě, nejdřív se musíme dosytit, abychom mohli energii předávat dál. Tak si dovolme sny znovu nalézt a hlavně, začněme si je plnit.