Vloni touhle dobou jsem řešila hodně zásadní rozhodnutí – dát či nedat synovi odklad školní docházky? A pokud ano, nechat ve školce nebo zkusit přípravnou třídu? A protože je možné, že tohle je teď i u vás velké téma, napíšu vám tu své zkušenosti.
Proč odklad?
O tom, zda dítěti dáte odklad, rozhodujete jen vy sami. Ze školky či později z pedagogicko-psychologické poradny můžete mít různá doporučení, definitivní rozhodnutí je jen na vás. Pro přijetí do přípravné třídy ale potřebujete doporučení z PPP.
My jsme měli o odkladu celkem jasno. Syn se jednak narodil o prázdninách a jednak byl nevyzrálý, hlavně po emoční stránce. Moc dobře nezvládal situace, kdy musí dělat něco, co zrovna nechce. Rád je ve vedení a těžko zvládá, že jiné děti to nerespektují. Neměl vyhraněnou lateralitu. Byl hravý, hodně impulzivní, měl problémy s pozorností. Některé věci přetrvávají i teď, ale třeba ta lateralita se ustálila. Už taky dokáže vydržet nad úkolem a soustředit se. Chodí si sám malovat, což je něco nevídaného.
Přípravka nebo školka?
Kde jsme váhali víc bylo, zda syna nechat ve školce nebo dát do přípravné třídy. Nakonec rozhodlo to, že:
- on sám už do školy chtěl,
- máme přípravnou třídu téměř před barákem,
- zná paní učitelku která je naprosto úžasná,
- si zvykne na nějaký školní režim a do první třídy půjde už trochu rozkoukanej,
- školku máme s věkově smíšeným kolektivem, byl by nejstarší a v tomhle věku sám.
Proti byly defacto jen moje obavy, zda mu ta přípravka spíš neuškodí. Další rok na té samé škole pokračovat nebude, tudíž mění prostředí jen na rok. Vybrali jsme školu jinou, kde mají odlišný přístup, a měla jsem strach, aby ho to spíš nemátlo. To se sice bojím pořád, ale mnohem méně.
Když jsem viděla, že se na školu třese, že bude nosit už velkej batůžek a penál, nemohla jsem ho ale nechat ve školce. Dokonce jsme si kvůli tomu nechali utéct vysněný dům, protože v tom městě přípravka nebyla a vozit ho 40 minut by nešlo.
Jak to v přípravce chodí
Ačkoli si syn zatím školy neužil tolik, jak bychom si přáli, protože i přípravky byly kvůli Covidu nějakou dobu zavřené, myslím, že hodnotit už trochu můžeme.
Škola začíná v 7:50 a končí v 11:40. Děti u nás nesedí v klasických lavicích, ale mají kulaté stolečky po 3. Ve třídě je dětí 12, většina kluci. Přípravka nedrží školní hodiny, jedou v blocích. Mají tedy i přestávky trochu jinak a neřeší zvonění. Úkoly dostávají tak 1x za týden, spíš méně. Žádné známky, po týdnu dostávají razítko a sami si mají ohodnotit, jakou barvou ho vybarví (zelená super, oranžová dobrý, červená nic moc 
). Na konci pololetí dostávali „vysvědčení“ se slovním hodnocením.
Děti hned ráno pracují, dělají přeškolácké úkoly, různé procvičování, grafomotorická cvičení, logopedické říkanky, malují, lepí, učí se tiskací písmenka, číslice…je to velice podobné jako v předškolním ročníku školky. Vše formou hry, někdy u stolečku, někdy na koberci. Učí se mluvit jeden po druhém, nepřekřikovat, pracovat společně, nelítat po chodbách :D, chápat, že na záchod se primárně chodí o přestávce apod.
„Učení“ pak doplňují hraním, mají tam lego, můžou si přinést i z domova hračku apod. Po svačince chodí na cca hodinku a půl ven. Právě ten pobyt venku pro mě byl jeden z rozhodujících faktorů, proč do přípravky jít.
Děti mohou chodit na obědy do školní jídelny a dokud nebyly povinné roušky (ze začátku roku), chodil syn na chvíli i do družiny. Protože to tak chtěl.
Velké plus v přípravce vidím v tom, že se hoch učí být samostatný a má určité povinnosti – večer si musí zkontrolovat penál, zda má vše ořezané. Po příchodu vybalí batůžek, poví, zda má nějaké úkoly, uklidí věci od svačiny. Před spaním kontroluje „aktovku“, zda má vše včetně kartičky na oběd.
Hodně ho to posunulo ve vnímání toho, co dokáže. Sám sebe vnímá jako velkého školáka. Když něco zapomene, učí se, jak si s tím poradit, a že to není tragédie. Chce chodit sám domů (kdybychom to neměli přes frekventovanou silnici, nechala bych ho, vidím ho téměř celou dobu z okna). Má zájem o čtení a počítání, v době distanční výuky chtěl dělat i úkoly prvňáčků. Už je prostě velkej školák a je na to pyšný :). Rozhodně nelitujeme.