,,Možná by bylo vhodné zajít s dcerou k psychologovi,“ řekla mojí mámě doktorka poté, co jsem u ní skončila s dechovou tísní. Za poslední půlrok snad po desáté.
„Já ale přece nejsem cvok,“ vystartovala jsem. „Nemám žádný psychický problémy, ale fyzický. Nemůžu dejchat, motá se mi hlava, buší srdce, klepou se mi ruce, na hrudi mám šutr, v krku knedlík…Nejsem schopná jezdit vlakem do školy. Co mi s tím pomůže psycholog? Doprčič, je mi 18, měla bych si užívat života, místo toho půl roku běhám po doktorech a nikdo z vás mi není schopnej říct, co mi je…a tak mě pošlete k Chocholouškovi?“ málem jsem se rozbrečela. Naštvaná. Bezmocná.
Je to už 17 let, ale tenhle den si pamatuju pořád stejně. A taky uklidňující slova doktorky, že někdy jsou fyzické projevy sice nesnesitelné, ale problém je skutečně psychického rázu.
Mládí v haj.lu
Doma mi to nedalo, jak rodiče ráno odešli do práce, sedla jsem k internetu a hledala. A další dny znovu a znovu. Internet byl tenkrát pomalý, drahý a já měla k dobru vždy tak hodinu denně, v době levného tarifu. Asi po 14 dnech (kdy mi samosebou bylo pořád blbě) jsem se konečně dostala k jedné diskusi. Lidé v ní popisovali tytéž problémy, jako jsem měla já. Procházeli stejnou situací, lítali od jednoho doktora k druhému a slýchali, že jsou naprosto zdrávi…Až ten psycholog odhalil situaci a vyřkl diagnozu – Panická porucha.
Záchvaty paniky, při kterých má člověk pocit, že umírá. Trvají někdy 5 minut, jindy třeba půl hodiny. Přichází někdy jednou za týden, jindy i několikrát denně. Budí nás ze spaní. Nedovolí nám vykonávat činnosti, které jsme do té doby dělali běžně, s chutí, s láskou. Jít nakoupit, dojet do školy nebo do práce, projet se na kole, tohle všechno nás najednou stojí spoustu sil. Někdy to vůbec nedokážeme a pak brečíme v koutě, že jsme neschopní. Panická porucha dokáže z veselého a zdravého člověka udělat trosku, kterou ovládá strach.
Strach o vlastní život, strach z toho vyjít z bytu, protože venku se nám může udělat blbě…Strach z vážných nemocí…Z prostor, ze kterých se špatně utíká – divadlo, kino, zácpa na silnici, MHD… Strach navštívit místa, kde se nám jednou udělalo zle, protože by to mohlo přijít zas…Strach být doma sám, protože co kdyby…A nakonec strach ze strachu…Strach, který provází šílené projevy:
– motání hlavy, závratě,
– nemožnost se nadechnout,
– třes a bušení srdce,
– sucho v puse,
– tlak na hrudi,
– knedlík v krku,
– ztuhlé nohy,
– pocení se,
– pocit, že musíme zešílet,
– pocit odosobnění, derealizace,
– potřeba utéct z místa/situace,
– katastrofické myšlenky a spousta dalších.
Nestyďte se za psychologa
Ta neskutečná úleva, že existují lidé, kteří mají stejné problémy, že nejsem simulant ani cvok…a že to má řešení, ta se nedá popsat. Spojila jsem se se skupinkou a s některými jsem v kontaktu dodnes. K terapeutovi jsem se objednala taky tentýž den. O týden později na první návštěvě jsem uslyšela diagnozu i z jeho úst. ,,Trpíte panickou poruchou a záchvaty úzkosti. Nebojte se, s tím se dá dobře pracovat a my to zvládneme.“
Psycholog vysvětlil podstatu úzkosti. Pochopila jsem, že ve fázi panické ataky nejsou fyzické projevy špatně. V průběhu terapií mě naučil relaxovat, dostat pod kontrolu začínající i probíhající záchvat paniky. Protože mě ale čekal maturitní ročník a do školy jsem dojíždět musela, nechala jsem si nakonec předepsat i lehká antidepresiva, která jsem po necelém roce vysadila a nikdy víc se k lékům nevrátila.
Odmaturovala jsem, dokončila školu, aniž by o mých potížích někdo (vyjma rodiny) věděl. Tenkrát nebylo IN chodit k psychologovi a já se za své stavy styděla. Nechtěla jsem na škole vybočovat a mít nálepku „Ta divná“…O tomhle se prostě nemluvilo.
Ostatně před těmi 17 lety téměř neexistovaly informace o úzkostných poruchách. Potvrdil mi to nedávno i známý psycholog. Dnes si naopak něčím podobným prochází spousta lidí kolem mě. Za poslední rok jsem své zkušenosti předala asi 10 známým. Děsí mě to, je to šílené. Rychlé životní tempo, stres v práci, minimum času na relax a teď Covid a nejistota s tím spojená…tohle vše si vybírá daň v podobě psychických potíží.
Jak panika přišla, zase odešla…na pár let
Po ukončení školy jsem od základů změnila život. Přestěhovala se na druhý konec republiky, rozešla se po dlouhých letech s klukem, našla si práci, nové koníčky, přátele, vysadila léky (sama, naráz, a to fakt nedoporučuju) a začala žít. Volně dýchat. Zbavila jsem se všech stresorů…a panická porucha zmizela. Tedy, myslela jsem si, že zmizela. O pár let později jsem se měla přesvědčit, že se jen stáhla a číhala na vhodný okamžik, aby zaútočila. A ještě párkrát to takhle zopakovala.
Ráda bych povzbudila všechny, kdo mají podobné potíže – dá se s tím žít. A to plnohodnotně 
Důležité je vyhledat co nejdříve odborníka, přijmout tuhle nemoc jako součást sebe, nebát se o ní mluvit a postavit se jí. Lehko se to říká a vím, že člověk, který právě prožívá jednu ataku za druhou těžko uvěří, ale je to „jen“ v naší hlavě.
S panickou poruchou jsem zvládla:
– užít si maturitní ples a odmaturovat,
– přestěhovat se 200 km, najít si první práci,
– vystudovat dálkově vysokou školu,
– změnit partnera
– koncertovat s kapelou,
– cestovat autobusem i letecky do ciziny,
– odjet sama do Paříže, Itálie, Švýcarska,
– lézt po skalách, jezdit do míst bez signálu
– dělat túry v horách, sama
– sebrat se z úplného dna po potratu, kdy rozhozené hormony a psychika způsobily takové tóčo, že jsem přemýšlela nad hospitalizací
– v klidu si vychutnat koncert v nacpané hale na sedadle uprostřed řady,
– otěhotnět, porodit a vychovávat 2 děti
Nemoc jako každá jiná
Letos v srpnu je to 17 let, co jsem se s Pepkou (jak paniku důvěrně nazývám) setkala poprvý. Celou tu dobu je se mnou. Nikdy mě asi úplně neopustí. Přichází ve vlnách. Pár let se drží v ústraní a pak se ozve. Někdy jen vystrčí růžky a připomene se, jindy se přihrne jako velká voda a na pár měsíců mě semele. Za ty roky se vrátila intenzivně 3x.
Od těhotenství se synem před 7 lety jsem měla celkem klid, jen před menstruací (a u zubaře 
) se mrška ozývala. Doba covidová, nástup (a díky rýmám spíš nenástup) dětí do institucí a můj konec rodičovské je, jak vidno, natolik náročné období, že se zase hlásí o slovo.
Dlouho to trvalo, než jsem ji přijala jako součást sebe. Někdo má cukrovku, někdo dispozice být úzkostnější. Tak to prostě je. Pochopila jsem, že se mi nesnaží zničit život. Je to přesně naopak. Ukazuje mi, že je v mém životě něco špatně.
Mám se zastavit a podívat se na to, jestli náhodou nedělám některé věci jen proto, že se ode mě očekávají. Jestli žiju tak, jak chci já, nebo tak, jak chtějí jiní. Jestli nepotlačuji sama sebe, svá přání, své touhy… Je to někdy peklo, když se záchvaty objeví, jakmile ale poznám, co mi návrat paniky chce říct, vítězím. Proto ji nepovažuji za nepřítele, ale za kamarádku. Takovou tu správnou, která se nebojí říct vám pravdu do očí. A je jen na vás, jestli si to vezmete k srdci.