Je to tři roky, co jsme si koupili malý kousek ráje. Když potřebujeme utéct starostem, městskýmu kraválu a shonu, lidem, online světu, máme kam. Tady jsme v lese, nevede kolem žádná cesta, máme jen pár sousedů, mizernej signál, vodu taháme dovnitř ze studně v kýblu, topíme v kamnech, v létě se chodíme brouzdat do řeky, v zimě se koulujeme čistým sněhem. V noci je tu absolutní tma. Ticho. Děti jsou tu šťastný. A my mnohem víc v kontaktu s přírodou. Zpomalíme, máme najednou čas a klid přemýšlet a mluvit spolu.
Přesto je chajda pro mě „jen“ kompromisem. Dala mi ale strašně moc. Utvrzení v tom, že život ve velkoměstě není nic pro mě. Že chci mít každý den možnost vyběhnout na zahradu. Pěstovat si pár bylinek, levanduli, rajčata. Večer po práci si sednout a koukat do zeleně, ne sousedům do bytu. Neposlouchat nonstop dopravní ruch. Nečuchat smrad z vejfuků. Mít les, rybník, louku v docházkové (nebo na kole dojezdové) vzdálenosti. Nebát se děti samotný vypustit ven. Sáňkovat na čistém, ne praktikovat slalom mezi psími lejny na sídlišti. Mít čas a klid na život.
Vyrostla jsem v maličkém městečku. Všechno bylo za rohem. A co tu nebylo, bez toho jsme se obvykle dokázali obejít. Znali jsme své sousedy. Večer po 18 hodině a v neděli tu chcíp pes. O víkendu jsme chodili na procházky, jezdili na kole, zašli na zmrzlinu, obešli půl města, byli v přírodě. Nebyly tu obchoďáky, kina, kluby.
Snad jen v pubertě mi to úplně nesedělo, ale nikdy jsem neměla touhy stěhovat se do velkoměsta. Ale jak to tak bývá, život to zařídil jinak.
Když jsem se po maturitě do krajského města stěhovala, bála jsem se. Věděla jsem, že to nebude pro mě. Ale neměla jsem co ztratit a každá zkušenost se počítá. Navíc jsem tu měla zázemí v podobě babičky, nešla jsem úplně do neznámého. A pozitivum jsem coby panikář viděla v tom, že špitál, doktory mám za rohem a sanitku doma za pár minut. 
Než se narodily děti, šlo to. Stejně jsme doma skoro nebyli, buď v práci nebo o víkendech někde na čundrech. Poslední roky se mi tu ale dýchá čím dál hůř. Vadí mi, že když chci do lesa, musím půl hodiny přeplněným MHD. Když chci jet na kole, musím kličkovat mezi chodci, nebo hůř – děsit se, kdy mě srazí někdo na silnici. Město je zacpaný nonstop, dopravní špička je celej den. A mohla bych pokračovat.
Znám výhody velkoměsta – pro děti kroužky, které jsou mimo město hůř dostupné. Hodně možností, co s volným časem. Velké obchody, lékaři, restaurace, bazén, ZOO, vše prostě po ruce a dostupné tramvají nebo autobusem. Přesto tu trpím, protože tohle neumím využívat.
Stěhování je tedy velmi aktuální téma, jen najít tu správnou a finančně dostupnou nemovitost je pekelnej oříšek. Ale zatím stále věřím.