O dětech jsem před prvním porodem netušila nic. Nikdy jsem miminko nechovala, natož abych měla nějakou představu o jeho potřebách nebo spánku. Než se mi narodil syn, myslela jsem si, že věty typu Už nikdy se nevyspíš, jsou přehnané. Sice mi rodiče vyprávěli, jak nespící dítě jsem byla já, ale říkala si, že to zveličují.
NO a pak jsem byla vhozena do reality.
Zhruba do 6 měsíců spal syn jako většina kojenců. Přes den si dal 2x 40 minut, v noci se budil na kojení každé 3 hodiny. Spal v postýlce, já měla postel vedle něj. I tak mi přišlo, že ten spánek není nic moc. Vždyť spoustě kamarádek spaly děti od třetího měsíce skoro celou noc. Nebo alespoň zvládly spát delší časový úsek…
Zásadní zlom přišel někdy v 7.- 8. měsíci. Přestala jsem ze zdravotních důvodů kojit (a mrzí mě to, teď bych hledala jinou cestu). O pár týdnů později se začal budit každou hodinu, obvykle s velkým křikem. Den co den. V čase kolem úplňku se intervaly zkracovaly i na dvacet minut. Vstávala jsem. Nosila. Konejšila. Vařila Sunar. Podávala dudlík. Počítala, kolikrát vstává. Pila litry Coly a jedla tuny čokolád. Fňukala kámošce do telefonu. Chodila jsem spát v 8 večer, do půlnoci k němu vstával muž, a pak až do rána jsem přebírala štafetu já. Tři noci jsem zvládala nespat, čtvrtou jsme se prohodili a staral se tatínek, abych nabrala trochu sil. A znova…
Tohle období trvalo skoro rok, do cca 20 měsíců. Byli jsme chodící mrtvoly, zatímco synek měl energii za nás všechny. Nenáviděla jsem uspávání a večery. Děsila jsem se každý noci. Z utišujícího „prosím, spinkej, zlatíčko“, se nad ránem stávalo vzteklé a zoufalé „tak už doprdele aspoň chvíli spi“. Byla jsem protivná, unavená, permanentně naštvaná na celej svět. Proč já? Proč jiný děti prostě spí a to naše ne? Co sakra děláme blbě?
Zkusili jsme snad všecko:
- společné i oddělené spaní
- spaní v nosítku na mě
- změnu stravy na noc i přes den
- vyměnili umělé mléko
- jestli mu není zima / horko
- změnili prostředí
- přestěhovali postýlku
- jiný čas uspávání
- změnu rituálů
- zavedli klidový režim
- zkusili naopak větší vybití energie před spaním
- homeopatický sirup Sedalia
- Nurofen při pocitu, že bolí zuby atd.
Nezabíralo nic, nebo jen na chviličku. Jediné, co jsme nikdy nezkusili, bylo nechat ho vyřvat. Byla jsem sice od svého dítěte dost odpojená, vyšťavená a moje intuice se toulala stovky kilometrů daleko, vyřvání ale bylo pro mě něco nepřijatelného. Neříkám, že jsem nad tím ze zoufalství neuvažovala. Jasně, že jo. Ale tak nějak jsem věděla, že tohle by bylo prostě špatně.
Pořád dokola jsme ten spánek řešili. Četla jsem diskuse na netu. Mluvila s kamarádkama, který měly vesměs to štěstí, že jim děti spaly dobře. Stále jsem se ptala proč, vždyť to přece není normální.
Až mi jednou jedna úžasná žena řekla, „tak to prostě přestaň řešit, přijmi to jako fakt, že blbě spí a zařiď se podle toho. Nesleduj hodiny, nepočítej, jak často se budí. To tě jen frustruje a vysiluje“. Tak jsem to zkusila. Chodila spát s ním přes den i večer kolem 8. Doma odpočívala, co to šlo, i za cenu bordelu nebo neuvařeného jídla. Kolikrát si vzala knížku, když si sám vedle mě hrál. Zrušila pracovní pidiúvazek. Přestala jsem si ten odpočinek vyčítat. Zklidnila jsem se. Večer začal uspávat muž, který měl víc trpělivosti, než já a nepřenášel tak na syna nervozitu.
A ono se to pomaličku začalo měnit. Do dvou let se pak budil cca 3x za noc, což už byla oproti tomuhle nádhera. Pak přišlo pro změnu období nočních děsů, které bylo též velmi výživné. Když mu bylo 2 a 3/4, narodila se dcera. On začal spát na pár týdnů celou noc. Teď jsou mu 4 a kousek, a stále je většinou 1-2x za noc vzhůru. Spí neklidně, cestuje, má živé sny. Potřebuje v noci u sebe tátu. Už mám vypozorované, že skutečně musí být doma pohoda, my s mužem v klidu, a pak jsou noci lepší.
Ta osvícená žena mi taky doporučila web Prosím, spinkej. Myslím, že ten nám bez nadsázky zachránil život, vztah k synovi, a ukázal jiný pohled na dětský spánek. Vůbec mě tenkrát totiž nenapadlo, že u malých miminek že je časté buzení dokonce žádoucí. Nenapadlo mě ani to, že syn zrcadlí mě a moji nervozitu. Z další noci. Z toho, že nic nestíhám, že jsem utahaná, že nemám žádnou energii a prostor pro sebe. Z toho, že si ho beru do postele, ačkoli jsem byla proti tomu.
Nenapadlo mě, že toho přes den zažívá tolik, že se mu vše v noci vrací a sám neví, co se sebou. Že možná zpracovává nějaké trauma z porodu, který nebyl jednoduchý a byli jsme od sebe separování. Nedošlo mi, že možná tím buzením volá po pozornosti, které mu třeba přes den dávám méně, než by potřeboval. Nenapadlo mě ani to, že možná nemá čas vstřebat změny, které děláme – sice ho vezmeme do společné postele, ale protože se to ani po týdnu nelepší, zkoušíme zas něco jiného.
Když jsem tohle všechno pochopila, brečela jsem. Vážně je možný, že to mizerný spaní je zčásti mojí vinou? Že spoustu těch nervů jsme si mohli ušetřit? Je to dost pravděpodobný. A proto teď, když autorka webu Lenka Medvecová – Tinková, spánková antropoložka mimo jiné, vydala knihu S láskou o dětském spánku, nemohla jsem si jí nekoupit. Dostala jsem odpovědi na spoustu otázek, viděla jsem se v mnoha příbězích. Jo, zas si u ní trochu pořvala. A mám obrovskou potřebu doporučit jí všem, kdo prochází něčím podobným jako my.