Miluju hory od jara do podzimu, a jakmile můžu, utíkám z města někam mezi kopce. Asi je to dědičné, babička žila v Jizerkách, rodiče s dědou mě po Šumavě a Krkonoších tahali od roku věku…Vlastně jsem dokonce mohla mít v občance u místa narození napsáno Sněžka, neb mami se jen pár týdnů před porodem rozhodla naši nejvyšší horu zdolat, a jak jinak, než pěšky. Děkuji za to, že mi dali do vínku tuhle lásku, kterou bych ráda zase předala dál svým dětem.
Dřív, jakmile jsem pocítila potřebu vypnout, zrelaxovat a utřídit si myšlenky, sbalila jsem batoh a vyrazila. Ideálně sama. Když bylo málo času, tak jen „za roh“, na Kleť, později k Železné Rudě. Ráno jsem sedla na vlak, vystoupila na Špičáku, zašla si k Černému jezeru, usedla na břeh a jen hodiny vnímala přírodu. Načerpala jsem energii a večer zase jela domů. Pokud bylo volno na více dnů, mizela jsem dál, Jeseníky, Orlické, zmiňované Krkonoše, rakouské i či francouzské Alpy…
Nepotřebuju ke spokojenosti jen slézat dvou, třítisícovky. Někdy jsem celý víkend prochodila po lesích, jindy si udělala jeden výstup a další dny seděla u vody a pozorovala třeba ledovec na Dachsteinu. Miluju to prostředí, poslouchat to zvláštní ticho, sledovat majestátní vrcholy a rychle se měnící počasí, poslouchat šumění stromů a vodopádů. Cítím se v nich tak svobodná, volná jako pták, klidná, vyrovnaná, ale vzrušená zároveň. Jakoby všechny problémy zůstaly někde daleko a nic nemohlo narušit můj klid. Často právě tam na trable najdu řešení.
Kdysi bylo mým snem vlastnit na horách malý penzion nebo hotel. Nic velkého, dva tři apartmány v přízemí velkého domu a já s rodinou bychom bydleli v horním patře. Postupem času jsem od toho upustila. Jednak nesnáším zimu (i když pravda, ta na horách je jiná, než ve městě), jednak mám ráda své soukromí, a (když by se dařilo) neustálá přítomnost cizích lidí v jednom domě by pro mou povahu nebyla tím pravým. Ale možná proto si pocitově vždy vybírám podobný typ ubytování.
S rodinou jsme si v létě 2015 užili dovolenou v Krkonoších. S naším aktivním batoletem, které právě tam oslavilo první narozeniny a udělalo první krůčky, to bylo pochopitelně jiné, nové. Nemohla jsem si celé dny prochodit tak, jak si moje srdce žádalo, i přesto mě ten pobyt naplnil. Každý den se probudit s výhledem na Černou horu mi stačilo k tomu, abych se jako vždy nechtěla vracet zpátky.
Teď, po skoro dvou letech, na tenhle pobyt vzpomínám. I proto, že letos mě s tříleťákem a pár měsíčním svištěm podobně dlouhý pobyt nečeká. Tak plánuju alespoň na příští rok a cestuji na hory alespoň skrz tvoření tohoto webu. A co vy, kam jezdíte nabírat energii?