Půl páté ráno. Mám za sebou asi čtvrté vstávání k synovi. Budí se. Už asi šestou noc po sobě. Zase. Možná má noční můry, možná ho trápí bolesti z růstu. Nevím. Možná si jen uvědomuje, že tu brzo nebude sám, že za dva měsíce přibude sourozenec. Celé dny je náladový, vše je špatně. Záchvaty vzteku a nepříjemné emoce se střídají s kratšími světlými chvilkami. Dochází mi síly. Jsem protivná, unavená, nepříjemná. Zrcadlíme se navzájem. Zvyšuji hlas, křičím, někdy mi rupnou nervy víc a plácnutí na sebe nenechá dlouho čekat. Pak brečím, protože je mi všechno líto. A do toho neustále dostávám otázky typu: Už se těšíš na druhé? Se svou pravdivou odpovědí mnoho lidí zaskočím. Nevím, odpovídám. Jsem zvědavá, ale netěším se. Místo toho se mnou cloumají úplně jiné emoce.
Strach a obavy
Z prvních týdnů mám opravdu obavy. Jednak si pamatuju své šestinedělí, kdy jsem pod vlivem hormonů byla úplně mimo. Nevěděla jsem, co dělat, těšila se na muže, až si večer ten řvoucí uzlík převezme a já se budu moct jít vybrečet na záchod. Jak to bude teď? Syn je závislák a žárlivka. Zvládnu tu být pro něj tak, jak bude potřebovat, až se i on bude vyrovnávat s novou situací? Zvládneme to v klidu, když už teď mi jeho nálady dávají sakra zabrat?
Pochybnosti
Občas pochybuju o tom, jestli jsme neměli ještě počkat, ačkoli je druhé plánované. Jsem na tohle připravená? Přeci jen doteď syn špatně spí a teď bude vše dvojnásob. Neměla jsem jít radši do práce a zkusit to později, až bude třeba ve školce? Ne, připravená nejsem. Ale vím, že bych nebyla ani za rok, ani za dva. Když mě přepadnou tyhle myšlenky, vzápětí si nadávám, ať se nerouhám. Však se nám podařilo hned, je to úžasné a měla bych být vděčná. Jsem, moc. Jen pochybnosti jsou někdy silnější.
Nejistota
Vůbec si nedovedu představit, co to je, mít druhé dítě. Dokážu dát každému z nich tolik pozornosti, kolik budou potřebovat? Jak se s novou rolí srovnám já? Už jsem si zvykla, že občas můžu vyrazit ven, že mám čas i pro sebe, že syn zvládne víkend s tatínkem na chatě. Jak zvládnu to, že tu najednou bude další naprosto závislý uzlíček? A jak to zvládne náš partnerský vztah? Jediné, čím jsem si jistá je, že milovat budu obě stejně.
Je to normální
Podobných pocitů se mi honí v hlavně mraky. S blížícím se termínem stále častěji. Pochybovala jsem, jestli je to normální, jestli bych neměla vyhledat nějakého terapeuta. Vždyť bych se měla těšit, radovat se. A tak jsem rozhodila sítě mezi vícedětné kamarádky a dozvěděla se, že většina z nich měla pocity úplně stejné. Byly bezradné, některé vyděšené, nepřipravené – ačkoli další dítě bylo plánované. Ulevilo se mi. A i proto to píšu. Protože některé jste na tom možná jako já, a bojíte se to říct nahlas. Protože se o tom málo mluví.
Na něco se přeci jen těším 
Samozřejmě jsou věci, na které se těším. Na první pomazlení, přisátí. Na první navázání do šátku. Na první úsměvy. Vůbec na všechna ta poprvé, co nás dojímají. Na to, že maličké přijde na svět zjara a pod slunečními paprsky bude vše vypadat veseleji, než teď.
A jaké pocity jste měly vy před porodem dalšího dítka?